Návštěva a krátký pobyt ve Wiesentu



12. – 19.8. 2000



Sobota 12.8.

   Tomuto dni předcházelo mnoho příprav. Ty se týkaly několika vybraných rodin z farnosti Wiesent a deseti mladých lidí z farnosti Dolní Bělá.

   Brzy ráno (pro někoho dopoledne) tohoto památného dne jsme se setkali, plni očekávání a myslím i dobré nálady, před kostelem, abychom společně odjeli směrem Wiesent.

   Cestou jsme se snažili připravit se na příjezd a setkání s našimi již skorozískanými přáteli. Představa těchto lidí pro nás byla ještě dost abstraktní a čím víc jsme se blížili našemu cíli, začínala atmosféra v autě zlehýnka houstnout. Vzájemně jsme se poradili o volbě úvodních, samozřejmě že německých, slov, abychom je už za pár okamžiků mohli použít.

   Náhodnému divákovi by příjezd delegace z Dolní Bělé mohl připadat jako příjezd někoho velmi významného (což byla samozřejmě pravda, ale myslel například prezidenta). Takovémuto uvítání se většině z nás dostane nejspíš jen jednou za život.Samozřejmě jsou mezi námi i tací, pro které toto bude denním chlebem(budoucí páni prezidenti, špičkoví hudebníci, sportovci…), ale to se bohužel nepoštěstí každému.

    Vystoupili jsme z auta a už se na nás vrhali davy (asi 20) lidí, kteří si s námi chtěli potřást rukou, pozdravit se s námi a následně nás pozvat do jejich Pfarstube(místnosti na faře, kde se setkávali farníci za účelem posedět a pokecat, pokud možno ještě něco třeba vypít nebo sníst). A tak jsme vstoupili na, pro nás, zcela nové území. Posadili jsme se ve Pfarrstube, dozvěděli se, kdo u koho bude přebývat a následně zanedlouho jsme se rozjeli do rodin, které nám měli poskytovat zázemí po celý příští týden.

   Teď to teprve začalo. Ono odloučení. Myslím, že většina z nás to zvládla ale na výbornou a s rodinou, každému z nás osudnou, jsme byli brzy přáteli. Myslím, že pán Bůh znovu zapracoval a rozdělil si nás moc zajímavě.

   Po krátké exkurzi do našich nových domovů jsme se přesunuli opět do Pfarrstube, kde se potkala ta mladší část zúčastněných a přišli i někteří, kteří neměli na starost nikoho z české mládeže. Po několika hrách a s hlavou plnou dojmů a myšlenek na nově nabyté kamarády jsme se vraceli zpět do „našich“ rodin.

   Pak už zbývalo jen ochutnat něco ze specialit německých maminek a ulehnout ke spánku, abychom načerpali síly na nadcházející den, který sliboval neméně zážitků, než den dnešní.


Neděle 13.8.

   V neděli jsme se probudili do krásného rána. Vypadalo to, že bude velké horko, a taky že ano, ale nepředbíhejme.

   Spolu s členy rodin jsme se vydali na cestu do kostela, kde se konala poutní mše svatá. Tato mše začala v půl desáté dopoledne a po ní byla na farním dvoře připravena  velká slavnost, na kterou jsme byli pozváni i my. Ještě v sobotu nám byli rozdány poukázky na různé pokrmy (opékané klobásky, pečené buřtíky a samozřejmě něco k pití). Mnoho z nás ochutnalo i zdejší pivo, ale nic naplat. České pivo je prostě nejlepší. Ochutnali jsme i německou specialitu, což je pivo míchané s limonádou (tzv. Radler - pozor neplést si s jízdním kolem, kterému Bavoráci říkají Radel, já sám jsem s tím měl ze začátku problémy) a i když to může znít zvláštně, chutná vcelku dobře.

   Tady jsme vlastně strávili skoro celé odpoledne. Občas jsme se snažili komunikovat i německy, ale ti Němci někdy nerozumí ani vlastní řeči. To jsme občas nechápali. Vždyť nám ta němčina šla tak dobře! Párkrát jsme také měli pocit, že ani ti Němci neumí pořádně německy. Příjemné ale bylo dozvědět se, že ve Wiesentu byly pořádány kursy češtiny. A tak jsme se vrhli do malého zkoušení znalostí češtiny ve Wiesentu. V rodině jsem se pak setkal i se snahou naučit se některým základním slovíčkům, a tak jsem samozřejmě rád pomohl s překladem.

   Večer jsme se pak opět vrátili „domů“ a strávili jej s „naší“ rodinou.


Pondělí 14.8.

   Třetí den na nás čekala menší fyzická námaha. Po vypůjčení kol jsme se vydali k Walhalle, památníku, ve kterém jsme mohli vidět busty mnoha slavných německých osobností. Okolo Dunaje se nám jelo nádherně. Zdejší terén je většinou rovný, takže stačilo párkrát šlápnout do pedálů a k cíli naší cesty jsme se blížili docela rychle. Po cestě jsme pozorovali řeku samotnou, ale i další okolí bylo krásné. Cesta se nám tedy velice líbila a moc jsme si ji užili.

   Když jsme se konečně posadili před Walhallou, dozvěděli jsme se, že občas ve středu si mladí ve Pfarrstube něco uvaří a byl vznesen návrh, jestli bychom nechtěli připravit něco k jídlu my. Rozhodli jsme se pro bramborový salát, a to ze zcela jednoduchého důvodu. Většina z nás už měla zkušenost s německým bramborovým salátem, který není tak lahodný jako ten náš. My jsme vlastně chtěli naše přátele vyvést z omylu, protože si až doteď mysleli, že vědí, co to vlastně bramborový salát je. Och, jak velká byla jejich nevědomost!

   Odpoledne jsme předvedli něco málo z našeho fotbalového umu a na večer jsem pak byli pozváni na večeři k panu starostovi Wiesentu. Ještě před tím nás ale provedl obecním úřadem (zde jsme byli dokonce vyfoceni do novin), ukázal nám místní hasičskou stanici a pak teprve přišla na řadu ona večeře. Jedli jsme na dvoře jeho domu, kde nám hrála i hudba (neživá). Když jsme ale byli vyzváni k tančení, neodhodlal se nikdo z nás, aby předvedl několik umných pohybů v rytmu aktuální skladby.

Úterý 15.8

   Při probuzení do čtvrtého dne našeho pobytu nás mohli těšit myšlenky na odpolední koupání, kterého se nám mělo dostat v městečku Falkenstein, od Wiesentu jen co by několika kameny dohodil vzdáleného.

   Ještě před tím nás ale čekala mše svatá v kostele a oběd v rodinách.

    Odpoledne jsem se pak už ale setkali všichni na koupališti. Tady jsem měli možnost do sytosti se vyřádit na skluzavkách, v několika bazénech a podobně.

   Teprve večer byl ale opravdovým vrcholem dne. Vyrazili jsme totiž na pouť do Straubingu. Něco takového jsme nikdy neviděl. Zdejší pouť by se asi dala srovnat s Matějskou poutí v Praze, ale tam jsem nebyl, a tak pohled na obrovské atrakce byl pro mě naprosto fascinující. Z některých se mi lehce svíralo hrdlo, ale zároveň jsem měl velikou chuť zkusit si všechno, co tato pouť nabízela. Když jsem pak z jedné obří houpačky slezl se zeleným obličejem, usídlil jsem se v parčíku na lavičce, abych zažehnal nepříjemný stav svého žaludku. Ostatní se zatím odebrali trochu se občerstvit v pivním stanu. Občas za mnou i někdo přišel trochu mě povzbudit nebo si ze mě udělat trochu legraci.

   Opravdovým vrcholem večera pak byla jízda na velikánském ruském kole, z vrcholu jehož dráhy jsme pak měli krásný rozhled na celý Straubing a okolí. Se slzou v oku jsme se pak až za tmy ubírali zpět k domovům.


Středa 16.8.

   Ve středu ráno jsme se mohli prospat podle libosti, protože na dopoledne nebyl oficiálně naplánovaný žádný program.

   Odpoledne jsem se vydali do nedalekého Regensburgu, abychom si prohlédli některá místa prohlédnutí hodná. Samozřejmě jsme neměli čas na všechny, ale stihli jsme středověkou mučírnu, regensburgský chrám nebo třeba Starou kapli. Prošli jsme se i po starém kamenném mostu.

   Večer pak nastala ta výjimečná chvíle, kdy jsme před zraky našich německých přátel připravovali český bramborový salát. Nutno říci, že se velice povedl. Na degustaci bylo přizváno mnoho z místních gurmánů, kteří si salát nemohli vynachválit. A ještě teď, po třech letech je téma bramborový salát oblíbeným tématem k rozmluvě mezi oběma tábory.


Čtvrtek 17.8.

   Čtvrtek, šestý den, se nesl ve znamení cestování. Za celý pobyt jsme byli jsme nejdále od Wiesentu, a to ve Falkenhofu, kde jsme navštívili zámek Rosenburg. Zde jsme byli obdařeni možností vidět přehlídku dravců. Tito ptáci v nás vzbudili obdiv a úžas. Bylo nám to opravdu vzácné vidět je takto z blízka.

   Ze zámku jsme se vydali do Kelheimu, kde jsme navštívili Befreiungshalle (Síň Osvobození). Odtud jsme procházkou dospěli až ke klášteru Weltenburg. Ten stojí na břehu řeky Dunaje, ve které jsme si neopomněli smočit nohy a tak jim ulevit. Je možné, že Dunaj stejnou úlevu jako my necítil, ale to nás v tu chvíli netrápilo. Tady jsme po prohlídce kostela něco pojedli ve zdejší restauraci a už jsme se mohli těšit na cestu lodí zpět do Kelheimu, kde na nás čekal náš mikrobus, který nás dopravil do Wiesentu.

    Večer na nás čekala farní paní hospodyně se svou ruskou polévkou, na které jsme si hromadně pochutnali. Někteří hraví členové společnosti ještě zůstali, aby se pobavili při hře. Když nastal ten správný čas, odebrali se i oni do domovů ke spánku.


Pátek 18.8.

   V pátek naše společné aktivity klesly na minimum. Dopoledne jsme si užili v „rodinném“ kruhu a odpoledne jsme vyrazili do nákupního centra v Regensburgu. Tady jsme prošli mnoho obchodů, někdo si i něco koupil a na závěr „nakupování“ jsme si dali zmrzlinové poháry v jedné z restaurací, které byly součástí obchodního domu.

   Večer jsme se začínali pomalu loučit, protože se už pomalu ale jistě blížil konec našeho setkání. A tak jsme si na faře ogrilovali nějaké pochoutky, zahráli jsme si některé naše oblíbené hry (naučili jsme se tu jednu báječnou hru, kterou si už bohužel nepamatuji). Pak už zbývalo jen vyspat se a přivítat poslední den.


Sobota 19.8.

   Tím posledním, osmým, dnem byla sobota. Přesně týden po našem příjezdu. Většina z nás si už ani neuměla představit život bez němčiny, kterou jsme už vládli lépe než na začátku (což byl vlastně i jeden z cílů této akce).

   Dopoledne se nám ještě podařilo pohnout našimi těly při tenisu na místních kurtech. Někteří tento sport provozovali poprvé, ale srdnatě bojovali a ukazovali ochotu bojovat až do konce a nic nevzdávat.

   Po snězení posledních vzorků německých pochoutek (tedy oběda v rodinách) jsme se sbaleni usídlili na faře. Zde jsme vyčkávali příjezdu rodičů, kteří si nás měli odvézt zpátky domů. Ti se dostavili v hojném počtu. Po přivítání následovalo sdělování nových zážitků (někdy se dostavilo i dříve než přivítání samo). A že jich nebylo málo. Někteří cizířečovládající rodiče se snažili navázat kontakt s domorodým obyvatelstvem. Všichni si také prohlédli wiesentský kostel a jeho okolí, zjistili, stejně tak jako my už dřívě, že Wiesent je malebné malé městečko, asi s 3 200 obyvateli. Při následném malém pohoštění ve Pfarrstube jsme se začali psychicky připravovat na loučení, které, zcela podle očekávání, bylo pro nás velmi těžké. Jednoduše jsme si asi přirostli k srdcím.

   Stejně pak ale zvítězila vidina domova, my jsme se rozloučili a uháněli k domovům.


Copyright ©  JG & PK